Vášnivý polibek Smrti | 2 část

10. listopadu 2018 v 15:01 | Kikča |  Jednorázovky

je tu druhá čast naší chutovky. dnes se dozvíme další část příběhu, ponořte se do říše fantazie.
Přeji krásné čtení a dobrou noc


Ušla ti minulá kapitola? KLIK



Vášnivý polibek Smrti

2 část
Neštěstí ve Štěstí










čtvrtek 9. října.
Noční vánek čechral mé rovné černé vlasy. Půlnoční měsíc svítil jasněji než obvykle. Aby ne dnes je den vlkodlaků. Popravdě bych zde ani neměla být. Vyhýbat se jim obloukem, no já si řici nedám. Vsaju do sebe vzduch.
Pohlédnu na několik mrtvých srnců. Ruce volně nastavím nad srnce.

"Et excrucior liberat animam, ut ipsi inter illa, Deus." (překlad.:Osvobod ty to utrapené duše, vezmi je mezi sebe, bože.)

Z rukou mi liným tempem vyletí modrý proud energie. Pomalu obkrouží těla srnců, že kterých vychází čisté bílé duše. Cítím jejich neskonalou radost. Těla se rozzáří a zmizí a já stojím opět v černočerné tmě za svitu měsíce. Okolo tiše vánek čechrá stromy. Hledím do prázdna.

Uslyším prasknutí větve, hlavu okamžitě stočím tímto směrem.

"Kdo je tam?" vydám ze sebe po chvíli avšak nikdo se neozývá, což mě zaráží. Přece sem si dávala pozor, nikdo mě neviděl, nikdo sem nechodí. Vlkodlaci se většinou vyhýbají. Ctí zákony. Tak kdo. Snad ne člověk.

Nic, jakoby zmizel.






Pátek. 10.října.

Rána jsou nepříjemné, dnešek není vyjímkou, naštěstí už je pátek, což znamená volný víkend, který mohu strávit v osamocenní, teda pokud nepočítáme občasné přehnané starání ze strány mé rodiny. Vcelku mě to štve.
ale nic s tím neudělám.

Neustále se mi v hlavě přehrává včerejší noc. Stále slyším to prasknutí větví. Z přemýšlení mě vytrhne nepříjemný Joshův hlas, tentokrát nemluví mým směrem. Mluví k Danovi.

"Přísahám bohu viděl sem jí." šeptal mu tiše. Nechtěl aby jiní zaslechli jejich rozhovor.

"Seš si jistej?" opáčil Dan.

"Jo, byla to Carterová, děsivý. Musíme s tím něco..."

"Psst..." pokýval hlavou.

Snažila jsem se nedat najevo že poslouchám. Pozvednu nechápavě obočí. Josh úsměvně přistoupí blíž. "Ahoj Carterová."
Jako obvykle nenechá mou skřínku napokoji. Zapřemýšleně hledí.

"Joshi uhni. Potřebuju si vzít věci." zabreptám pouze.

"Tak mě aspon vyslechni. Prosím."

Vzdechnu. Uhání mě dlouho. Možná bych ohla polevit a dá pak pokoj. "Dobrá." kývnu. Opřu se také o skřín.

"Co kdyby jsi šla zítra se mnou ven, nemusí to být rande, jen prostě... chci tě poznat." dychivě hledí do mých zelených očí. Doufajíc že mu řeknu ano. Nemusím být ani věštec abych to věděla. Vlastně to nebyl špatný nápad, možná přecejenom zjistím o čem se bavili.

"Dobrá, Joshi ale žádné úchylárny." odpovím nezaujatě.

Tvář se rozzáří, usměje se tím nejsladším úsměvem jaký dělá na jeho fanynky. "Dobře, stavím se pro tebe ale nevím kde bydlíš, Anno."

Chvíli váhám. "Joshi víš kde je Filedonský les?"

"Ten nebezpečný?"

"ano, přesně ten. vede tam hlavní cesta, tak se sejdeme v 18 tam, dobrá? Slibuju ti že příjdu." povídám mu. Lehce se pousměju abych tomu dala třešníčku. Mírně ztuhle hledí. Tak přecejenom to byl nejspíš on.

"Dobře. Budu tam. Měj se hezky." Mávne a odchází. Ještě zachytím, jak se s novinkou podílí kamarádům, než si vyberu věci a kráčím do třídy. Zbytek dne probýhá klidným režimem. Poslední dvě hodiny trávíme tělocvikem, který nenávidím. Učitel neustále řve, píská. No hlavně nadává. Asi dostane pěstí. Zrovna Běháme asi 5 kolečko, samozřejmě mnoho mých spolužaček už dávno odpadlo na nohy, já a pár odvážlivců stále běžíme. Samozřejmě já opět první. Zkrátka talent, co k tomu dodat.

Učitel se pousmál. "Carterová skvělý výkon. Robertová taky dobrý, Zbytek děs a hrůza, vy dvě 2 zbytel 4. můžete se jít převlíct."

Robertová začne protestovat o známce. "Dobrá tak za 3 Robertová. Do sprch!" zaprská na ní. Zašklebím se. Nic neříkám. Tiše se odeberu k východu. Kde do někoho vrazím.

"Skvělá práce Carterová." Pousměje se Josh.

Protočím oči, obejdu ho. "Dík." šeptnu tak tíše, jak to jen jde.





O několik hodin později

"Anno udělala si velikou chybu nenech si nikoho pustit k tělu. Neznáš ho nevíš kým opravdu je. Jsi vzácná, Jedna z posledních, cti naše zákony a tradice." Opakuje mi otec. Matka jen přihlíží.

"Já vím, omlouvám se. Zkrátka, co když chci taky kamarády?" zeptám se bez obalu. Protože je to jediné mé přání. Tajné přání. Ticho. Odpověd zvažovali důkladně.

"Na to zapomen a už vůbec nemysli že si je budeš vodit sem, vše toto je zakázáno. jestli chceš s někým mluvit tak mluv s bohy a kaj se. Anno. Tvá duše necht zapomene na toto." povídá otec.

Je mírně zastaralý, s moderními věcmi to u něho nepochodím, telefon mám teprve rok a to vlastně jen díky matce. Přimlouvala se u otce, že je to bezpečnější a můžou mě aspon sledovat lépe.

Pohlédnu jejím směrem. "Roberte nech jí. Nemůžeš po ní chtít aby žila jako my."

"Isabello, víš jak je vzácná. Uvědomujete si to obě? jsi Vzácná Anno a hlavně tvůj polibek zabijí..."

"J-já vím, otče." Pohled mi padne na podlahu. "Přeji krásnou noc."

S tím odejdu do říše snů.




Pokráčování příště


Příběh napsala: Kikča



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama