Blackness within the soul || 3. kapitola ||

6. června 2016 v 18:29 | Kikča |  Blackness within the soul
Je to tu, tentokrát vzpomínková kapitola. Dozvíme se něco z minulosti. Bude krutá, nebo dobrá?



3. kapitola

Minulost

Pohltil tvou bezmocnou duši,
Zničil i tu lásku,
jenž si dlouhá léta skrýval,
do ruky dítě ti vložil,
do srdce dýku zabodl.

Krvácíš a ležíš v krvi,
přeješ si umřít,
abys dál netrpěl,
život ti problémy přináší
a ty to víš,
no hlava to pobírá,
srdce to nebere.

Slyší hlasy, šeptající. Jakoby zdály. Jsou rozrušené. Bojí se. Proč? Co udělali? Slyšel onoho muže, jenž měl povinnost, starat se o jeho blaho. Ten hluboký jemný hlásek.

"Tohle... nedělejte to... já..." šeptal roztřeseným hlasem. "Nedokážu se o něj postarat."

Žena se usmála. Její milý zářivý úsměv vždy dodával všem odvahu. "Prozatím je to to nejlepší, co můžeme udělat a tobě věříme." Pohladila jej po tváři.

"Opravdu v tebe vkládáme velikou důvěru." Pohlédne na malé dítě v náruči. Spinká.

"Nedělejte to." šeptl zničeně. "Bude trpět."

"My víme." Ozval se další hluboký hlas. "Ale pro ochranu všech, musíme splnit tento úkol."

"Ao, Rin..." kápla mu slza. "Tohle nesmíte."

"Musíme." Dotkl se Ao jemně jeho ramen. "Omlouvám se." Smutně střelil pohledem po své ženě, ta souhlasně přikývla.
Povzdechl si. Druhý muž brečel. Miloval ho. To poznal.

Ao jej popadl. Přitáhl si ho do náruče a políbil. Zprvu jemně, potě zesílil, divočeji, hruběji, v tom jediném polibku se dalo vycítit tolik pocitů. Ao rukou hladil chvějící se tělo. Věděl, že tohle je naposledy, proto mu chtěl dopřád alespoń poslední rozloučení. Už dávno si všiml, jak chtivě po něm kouká. No, nikdy neudělal jediný sebemenší krok k získání jeho srdce, protože věděl, že miluje jinou. Svou ženu.

"Proč jsi to udělal?" odtáhl si od něj mírně rozzuřeně. "Ted' mě to bude bolet ještě víc."

"Chtěl jsem abys nezapomněl." Usmál se jemně. "A ničeho nelitoval. Věděl jsem to, já i má žena. Poznali jsme to."

"Já..." svěsil zničeně ramena. Pohled zabodl do země.

"Řekni to." Vyzval jej. Dotkl se jeho brady. Oči připoutané k zemi donutil vzhlédnout. "Chci to slyšet. Prosím." Šeptl sametovým hlasem do ouška.

"Miluju tě, Ao." Vyřkl s mírně přihmouřenýma očima. "Strašně moc tě miluju až mě to bolí. Bojím se. Nechci abys umřel." Pláče. Ao jej objímá.

"Neumřu." šeptá uklidnujícím hlasem. "Právě proto chci aby ses postaral o naše dítě."

Žena, která doposud stála opodál přistoupila blíže. Do náruče mu vložila asi 4 letého drobečka. Byl tak krásný. "Věřím, že to dokážeš skvěle." Pohladil ho na krčku. "Vrátím se, Alexi"

Viděl, jak odcházejí. "Neodcházej." Šeptal zničeně. "Neopouštěj mě!" Zařval bezmocně. "Prosím!"

...


Bezmoc. Smutek. Žal. Tolik pocitů, jenž se tomu zničenému muži střídali v srdci i hlavě. Chtěl umřít. Vážně. Protože o 4 dlouhé roky zjistil, jak krutý je svět. Když onomu chlapci táhlo na osm let. Ozvalo se ono prohlášení, že jsou mrtví. Tehdy se změnil. Miloval ho.

Začal pít alkohol, to prokláté dítě pomalu a jistě ničil. Přesto stále po nocích plakal a litoval toho. Je hlupák. Opravdový hlupák. Kdyby alespoń nebyl jako přesná kopie svého otce....

Svět mě nenávidí...


Prudce se posadí. Vykašle vodu. Hluboce a přerývavě dýchá. Vytřeštěné oči. Doširoka. Co to sakra bylo? Blesklo mu hlavou. Až ted zjistil, že tak úplně není sám. Uslyšel hluboké zavrčení. Dva páry očí na něj upřel zrak.


"Do prdele." Hlesl nabroušeně. Byl unavený, dolámaný, od kamenů si rozedřel tělo a krvácel. Ucítili jeho pach.

Přiblížili se. Vrčeli. Cenili na něj své zuby. Vydal se na útěk, ale sotva chodil. Do očí mu šlehali větve, které si dával na stranu. Já... Umřu? Napadlo jej o pár minut později, protože nedával pozor a uklouzl. Velcí naštvaní vlci svým rychlím krokem byli blízko. Až jasně cítil jejich pach na svých zádech.

V tuhle chvíli opravdu věřil, že je po něm. Ani ten hloupý Alex jej nezachrání. V tuhle chvíli by uvítal cokoliv.
Sebral klacek. Rozmáchl se s ním. Jenže uslyšel skousnutí. Jeden z nich rozdrtil kládu na padrt'. Druhý z nich... Právě po něm skočil. Chtěl jej odrazit. Nějak ho od sebe dostat.

Skočil na jeho drobné tělo. "Prosím." Šeptl pouze. Tohle je konec?



Pokračování příště


Názory mi pište do komentářů, budu za ně ráda. Popřípadě, jak by jste si představovali pokračování. Chcete odhalit více z minulosti? Děkuji za radu a kritiku. Hezký zbytek večera. Vaše Kikča.






 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama