4|3| Sněz nebo budeš sněden

1. června 2016 v 21:16 | Kikča |  Project about half-minute horrors
Po dlouhé doběm pro vás mám další hororový příběh, tentokrát není, tak dobrý, jak bych chtěla i tak se ho odvážím zveřejnit. Další várka hororu! Muhahaha!

Upozornění: neručím za vaše zdraví, pokud máte slabý žaludek nebo právě papáte, pak toto nečtěte. Nenesu zodpovědnost za vaše zdraví.

Děkuji a pěkné čtení.




Sněz nebo budeš sněden


Jez, nebo v hrnci skončíš.
Spolkni to, jinak krutě dopadneš,
nezahrávej si s osudem,
nevěř ani přátelům,
lidská střeva budeš žrát
a přitom divoce skučet,
prosit o milost
dokonce smrt si přát...

Probudil se v místnosti, připoután ke stěně. Byli tu okna zakryté červenými závěsy. Nasměroval svůj pohled dál. Několik lůžek, takových nemocničních, s kterými se dá manipulovat. Na nich leželo spoustu připoutaných těl. U káždého byl takový doktorský stoleček s nářadím. Spatřil pootevřené dveře. Něco se tam vařilo. Zaostřil mírně pohled. Přes okraj hrnce vykukovala lidská ruka. Ihned stočil svůj pohled jinam.

"Tak jsi se vzbudil, ty moje šípková Růženko." ozval se sametový hlas. "Nemáš hlad?"

Spatřil muže, nádherného. Blond vlasy, nádherné zelené oči, prostě ideál všech žen. Toho se kterým trávil dny. Jeho kamarád z dětství. "Co to má zn-znamenat?" hlesnu mírně zmateně. "Kde to jsme Ryuki?"

Ryuki vzal do ruky velké nůžky. "Vítej v restauraci, zajímalo tě přece, co po nocích dělám." bleskl svými bělostnými zuby. "Ach, tak sladký." olízne onen nástroj, jenž drží v ruce. Krev se mu objeví na rtech.

"Ryuki, tohle není vtipný." Snaživě rvu s poutama. Bez šance.

Přistoupí ke mě. Uchopí jeden můj prst. Šmik. Ustříhne jej. Zařvu bolestí. "Proč?" hlesnu tiše. Držím svou ránu těsně u těla.

"Protože, se mi prostě chce." Popadne nějakou lahvičku s broukama. Jednoho vezme do ruky. Vecpe mi ho do krku. Donutí spolknout. "Neber to zle, drahý. Prostě miluju maso a po tobě toužím vždycky." Ještě temněji se usměje. "Jenom ne hned. Nejprve musím naporcovat tamhlety." Poukáže někam za sebe. Pohladil mě po vlasech. Poté odstoupil. Přistoupil k lěžicímu tělu, zřejmě už mrtvému. Vzal něco do ruky a pokračoval v práci. Tiše. Slyšet bylo zvláštní čachtání.

Zkouším uvolnit pouta, nejde to. Až muži dojdou nervy. Vpíchne mi drogu do těla. Začnu slábnout, no neomdlívám. "Budeme... si... hrát.." šeptá smyslně do mých úst. "Budeš prosit o milost, moje malá děvko."
Zapíchl mu nůž do ramene, bolelo to. Myslel že umře. Droga působila, podobně jako afrodiziakum. Líbilo se mu to. Sténal. Nenáviděl sám sebe za tuhle slabost.

Zmáčkl jeho koule. "Prosím." Vyslovil mezi hlasitými stény.

"O co prosíš?" pozvedne posměšně obočí. "Mám tě toho zbavit? Hmm?"

"A-ano." Hlesl poníženě.

"Fajn. Pohrajeme si..." Usmál se smyslně. "...každý den. Navždy."

Navždy...

Navždy...

Toto slova mu zněla v hlavě.

Konec
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama