Blackness within the soul || 2. kapitola ||První část

21. května 2016 v 16:37 | Kikča |  Blackness within the soul
Normálně mě to psaní začíná bavit. Tak vám přináším další kapitolu Blackness, tentokrát náš hrdina zažívá emocionální zážitek. No, možná se něco změní k lepšímu, kdo ví?




2. Kapitola

První část

Noc přehoupnutá v den,
hodiny a hodiny,
strávené v zajetí,
drží tě v náruči,
neřešíš, jeho nemoc,
nechceš odejít,
nenávidíš jej,
kvůli dnům děsivým.

Tvé tělo drží v náruči,
i duši uvězněnou.

Nejen to...

Srdce si získal,
ačkoliv jej nenávidíš,
v duši tajně miluješ
a odejít nechceš.

Bojíš se..
Zradí tě?
Dá tě pryč?

Noc přehoupnutá na den, slunce normálně hřálo. I tentokrát nezapomněli ranní paprsky zasvítit na jeho tvář. S bolestným usyknutím usedl, načež pomalu vstal. Bosé nohy chladili od studené podlahy. Oblékl si černé džíny s tmavě modrým trikem, na krk stříbrný náramek, jediná věc po rodičích. Sešel potichu schody. Přes tupou bolest necítil nic. Neskutečně to pálilo, tentokrát byl hrubší než obvykle. Ovšem. Vím na, co právě myslíte. Jak je tohohle někdo schopen? Nebráníš se? Měl by jsi nebo taky ne.

Připravil snídani, pouze pro jeho 'pána'. Sám nemohl jíst bez svolení. Přesto občas tajně něco štípnul. Trošku pouklidil. Za chvíli uslyšel dupot. Bolestné sykání. "D-Dobré ráno." Dostanu ze sebe okamžitě.

"Já to udělal zase?" zeptal se docela překvapeně.

"Ne." Lžu. Jenže u něj to nejde. Abych vysvětlil o co jde. No, řekněme tenhle muž má nemoc. Stává se mu to při vzteku, smutku nebo něčem silném. Může být násilnický, tají to. Přesto občas dokáže být hodný. Jen málokdy...

"Rozumím." Usedne za stůl. "Kde máš snídani?"

"Nevěděl jsem jestli si můžu něco vzít." Vydechnu.

Vstal. Připravil mi snídani. Udivuje mě to. Proč tohle dělá? Copak nevidí, že trpím? "Posad se." Řekne poté. Poslechnu. Ticho v místnosti houstlo. Slyšeli by jste spatnout i špendlík. Mírne zakašlal. Tím na sebe upozornil. Další minutu hleděl do mých očí. Zpříma, bez jakékoliv šance skrýt to než promluvil hedvábným hlasem.

"Víš, přemýšlím nad tím, že bych tě poslal do děcáku." Povídá. Pohledem konečně uhne.

"Co?" vyjedu okamžitě. "Proč?" hlesnu slabě.

"Ubližuju ti, copak to nevidíš?" povzdechne si.

"Ne, neubližuješ... Tohle.."

"Nezapírej to. Jsem nemocný, ty to moc dobře víš. Půjdu se léčit." S rukama v klínech, pohledem upřeným někam za mě. "Bude ti tam lépe." Mumlá.

"Nebude. Mílíš se. Prosím.. Nechci tam jít." Rozhodím rukama. "Nikomu jsem nic neřekl, vážně."

"Já vím." Pročísne své kadeře. "Proto mě to tolik ničí, zradil jsem tebe i tvé rodiče. Nedokážu to dál snášet. Tolik jsi jim podobný až mě to ničí. Jenže tě tam nechci poslat, prostě musím. Ublížil bych ti ještě více."

"Udělám cokoliv, jenom mě tam neposílej." Zaprosím zoufale. V té cvokárně to bude daleko horší než s ním. Tady s tímto chlapem.. no vycházet bylo těžké, porozumět mu také. Avšak dokázal to. Přestože jej nenávidí, zároven ale miluje.

"Fajn. Najdu někoho, kdo se o tebe postará." povzdechne si ještě.


...


Několik dlouhých hodin v domě nikdo, kromě něj nebyl. Ani onen muž se nevracel, přestože pomalu nastával čas večeře. S chladem v očích propaloval hodiny na zdi. Trvalo dlouhé minuty, než konečně uslyšel otevřít dveře.
Za normálních okolností by neviděl problém v tom, že jeho tzv. 'otčím' neboli kamarád jeho rodičů, přicházel pozdě v noci, občas i k ránu. Jistě, měl své nálady. Nevrlý, nadržený, v pohodě, vyčítavý. Bylo toho spousty. Za některých okolností, prostě neodporoval. Nevyplatilo by se mu to.

"Je v kuchyni." Uslyšel známý hlas.

"Ah, ahoj." Pozdravil lhostejně. "Už jsi doma?" Šel ke dveřím.

No, čekalo jej nemilé překvapení. Stála tam ta žena z minula. S nějakými muži. "D-Dobrý den." Zbledl mírně. Navenek nedal znát své pocity. Co tu chtějí? Přišli si stěžovat? Blesklo hlavou.

"Dlouho jsme se neviděli." Usmála se žena mile.

Pohlédnu na svého 'pána'. Vypadá dost nervózně. "Mohl jsi říct, že si přivedeš návštěvu." Vydám ze sebe mírně vztekle.

"Tohle není návštěva." Povzdechne si. "Sbal si věci, odjízdíš totiž s nimi." Uhne očima.

Rozšířím oči. Všichni mlčí. Nervózně propalují nás dva. "Posíláš mě pryč?" Podaří se mi říct. Můj hlas nezní normálně. "Po tom všem?" Rozpřáhnu ruce. "Proč?" vyštěknu.

"Prostě odejdi."

Stojím bezradně. Mezi životem a smrtí. Přitom si říkám, jak hloupý vážně ještě dokážu být. Zrovna, když si myslím, že mě třeba může mít rád. Srazí mne krutá realita. Proč jsem stále překvapený. Přece je to normální. Úplně normální...

"Vypadni!" Zvíší tentokrát hlas. Cítím, že bude plakat. Plakat? Vážně ironické. Hledí na mě tím pohledem. Zase. Proč? Nekoukej tak. Víš, jaké to pro mě je? Prosím! "Vážně sis myslel žebych tě někdy mohl mít rád?" Slyším jej říkat. "Hloupé děcko. Jenom jsem tě využival." Ale já cítil tu lítost. Kde potom je? Chtěl jsi plakat. Proč říkáš tohle?

Propaluji jej vyčítavým pohledem. Zároveń cítím tu neutuchající bolest v srdci. Prázdnota. "Počkat." svitne mu najednou až mě to děsí. "Ty ses do mě zamiloval, že jo?" vyplivne tu větu.

Pohled zabodnu k zemi. Neodporovat, nebránit se, nezasloužíš si štěstí, lásku, ani nic podobného. Musíš nést následky. "Ano." odpovím jakoby mimochodem. "i ne. Nenávidím tě, za to že mě takhle využíváš, zaroveń tě miluju, až mě to ničí." Vyštěknu. Povzdechnu si. "Tvůj mazlíček tedy odejde, ale ne k nim." Poukážu na návštěvu. "Nebudu dělat někomu křena." Plyvnu směrem k němu. "Proč mi to děláš?!" Já.. Brečím? Nikdy jsem nebrečel.

Vyběhnu schody. Bouchnu dveřmi. Sbalím si v rychlosti nějaké věci. Mezitím slyším dupot i následné zběsilé klepání. Rychle otevřu okno a zmizím do temné noci.

Chci konečně klid.


...

Jsem zničený. Napokraji zhroucení. Chci zůstat s ním, no zároveń toužím odejít. Nenávidím jej, za to, jak krutě využívá mé tělo ale nedokážu si jen tak přiznat, že ho miluju, za to, že si o mě dělá starosti. Přeji si štěstí, ale to je nemožné. Já prostě nemůžu žít normálně, ani ted´, ani nikdy jindy. Proč?

Pokračování přístě

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 K. K. | Web | 21. května 2016 v 17:05 | Reagovat

hezkyy blog:)

2 Kikča Kikča | E-mail | Web | 21. května 2016 v 17:16 | Reagovat

[1]: Děkuji :-). No nebylo by od věci vyjádřit se i k článku, kazí to pak dojem. Ale jinak opravdu díky :-D

3 Áďa Áďa | E-mail | Web | 31. května 2016 v 20:09 | Reagovat

Pokračuji v čtení tvé nové povídky a musím říci, že jsi mě mile překvapila. Nečekala jsem, že bude takto příběh pokračovat. :-)
Text byl opravdu čtivý a bavil mne.
Nemám nic, co by se mi nelíbilo.
Jen tak dál ! :-)

4 Kikča Kikča | E-mail | Web | 1. června 2016 v 20:55 | Reagovat

[3]: Mile jsem tě překvapila nebo zle? :D
Však ono se to ještě vyvrbí, já to tisíckrát změním, to se neboj xD (Jak se znám...) Jak by sis to představovala ty? Abych věděla, čeho se držet? :-) Popřípadě se klidně víc vyjádři, kritiku atd.. :-D

5 Áďa Áďa | E-mail | Web | 2. června 2016 v 19:41 | Reagovat

Rozhodně mile. :-)
Popravdě, ani nevím jak. Spíše jsem zvědavá co vymyslíš. :-D
Napadá mě, že by se mohl v lese ukrývat, nebo potkat někoho nového, s nímž si o těchto věcech promluví. :-) Jinak mě nic nenapadá.
Nic mi tu nevadí,jen občas v nějakém slově háček apod. To se stane.
Jinak nemám co vytknout. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama