Blackness within the soul || 2. kapitola ||Druhá část

28. května 2016 v 13:30 | Kikča |  Blackness within the soul
Je opravdu naše hlavní postava jehož jméno jsem ještě nezmínila hodná opravdového štěstí, nebo by měl trpět dál. Co myslíte? Příjde konečně bod, kdy bude kypět láskou a něhou, kdy jej někdo bude milovat?



2. kapitola

Druhá část


Tisíce ran,
opravdových,
děsně bolavých,
tížících na duši,
jenž opravdové nejsou.

Stín, temný, krásný,
s úsměvem hedvábným,
možná... nechce ti ublížit,
to jistě nevíš...


Utíkal. Hlavně daleko odtud. Toužil po svobodě a s těmihle novými opatrovníky by jí mohl dosáhnout. Ačkoliv jeho duše mu nedá spát. Divný pocit svýrá jeho nitro. Proč s nimi nešel? Proč je ten člověk tak krutý? Láska? Něha? Přátelé? Rodina? Štěstí? Nic z toho neexistuje. Nevěřil tomu že by dosáhl svých snů.

Za sebou slyšel hlasy. Byli pouze matné. Sotva slyšitelné. "Tss.." vydal ze sebe pouze. Křik. Hlasitý. Samozřejmě volající jeho jméno. Prosím, zmizte. Nehledejte mě. V hlavě tolik myšlenek, nářku i smutku. Na tváři hmatatelná bolest.
Minul pouze pár obyvatel. Jejich udivené pohledy ignoroval. Měl na hlavě kapucu. Jinak by kápli božskou při první otázce. To nechtěl. Netrvalo to dlouho a před sebou spatřil les. Zrychlil. Věděl o tom, že pojedou autem a budou jej hledat. Protože on do lesa chodil rád. Měl své oblíbené místo. Tam ovšem dnes nepůjde. Není hloupý. Věděl totiž o místě, kam nechodí jediný člověk. Bojí se, protože se o něm říkají divné věci. No, nikdy nevěřil pověrám.

Pár stop skryl nebo jednoduše jinak oklamal, pamatoval si kam všude dal pasti. Oni to nevědí. Nikam nezapisoval měl vše ve své hlavě. "Budeme si hrát." Děsivý úšklebek na tváři.

Kličkoval mezi stromy. Neslyšně. Dokonce vylezl na skálu. Až uslyšel hlas. "Nedělej to." Tichý sametový mužský. Prohlédl okolí. Nikde nikdo. "Měl bys jít zpátky." ozval se po chvíli.

"Nevrátím se." zavrčím útočivě.

"Pročpak? Bojíš se nové rodiny?" Otázka. Očekával něco takového. Pohotově založil ruce v bok.

"Co kdybys vylezl a nehrál si na drsńáka, květinko." Vydám ze sebe drze.

Povzdechne si. Seskočí z jednoho stromu. "Těší mě." povídá zvesela o něčo málo starší muž se zvláštními modrozelenými oči a tmavě kaštanovými vlasy. Snědá plet´. Vypracované tělo. Samolibý úsměv na tváři. "Jsem tvůj nevlastní... ne přímo bratr." Ušklíbne se.

"Jestli ty jsi jedním z opatrovníků, pak já vážně skočím." Povídám, protože stojím na kraji jakési skály. Není tak vysoká. Na sto procent vím, že neumřu. Mám to vyzkoušený. Navíc dole teče proudem voda. Strhne jej daleko odtud.

"Opravdu?" Pozvedne obočí. "Zcela upřímně, nejspíš bys nikomu nechyběl." Odfrkne.

"O tom nepochybuji. Neboj."

"Vzdej se." Přikročí blíž. "Neměl bys odporovat." Každým krokem je u mě. "Vážně... Neříkali ti žebys měl odčinit, to co udělali tvý rodiče? Proč teda utíkáš? Ty nemáš povoleno utíkat." Vzdychá sametově.

"Oh, vážně? Proč mi teda nikdo neřekl, co udělali? Hmmm? Kašlu ti na rodinu, na přátelé, na tohle město." Přivírám oči. "Neznám lásku, neumím milovat, mít někoho rád, neznám něhu ani nic s těmihle otravnými pocity spojené a nehodlám s tím začínat." Zavřu oči. Prostě skočít Věci dávno schované. Opravdu? Hloupý nejsem.

Ucítím příšerně ledovou vodu. Slyším volání. Slabě, rozzuřené.

Kašlu na všechno.

...

(Mezitím)


Co jsem to udělal? Proč? Sakra. Řvu ale nic nepomáhá, volám, no neslyší. Běžím za ním, nikdo mě nezastaví, ani to nezkoušejí. Tedy zpočátku. Chvíli jej pronásleduji. Jenže ten parchant je daleko chytřejší než kdokoliv z nás.
Ztratím jej.

"Do prdele." nadávám udýchaně.

Něčí ruce zastaví mou snahu o zastavení onoho chlapce. "Najdu toho malého drobečka." Zašeptá do ucha.

"To není dobrý nápad." Vydechnu. "Nejsi zrovna milý."

"Ty snad ano?" zasměje se. "Znásilnil jsi ho."

"Miluju ho."

"Ne, nemiluješ. Miluješ jeho otce. Protože ten mu je tak podobný a ty to moc dobře víš."

"Měl bych mu říct, co udělali." Odpovídám místo toho.

"Ne, ještě není připraven." Zašvitoří ženský hlas. Dohnali nás.

"Ale... Měl by to vědět."

"Prostě ne!" Zvíší malinko hlas.

"Fajn." Vydechnu unaveně.

Přiběhne někdo další. Muž, docela mladý. Vytřeštěně oči. Doslova vyděšené. Klepe se jako osika. Z čeho má strach?
"William... on." Vyslovuje ztěžka. "on... šel..." polkne.

"Co?!" Rozpřáhnu ruce.

"Šel za ním. Jsou oba v lese." Vysloví tak tiše, až malém přeslechnu, co přesně říká.


...


Existuje opravdové štěstí? Opravdová láska? Je možné být št'astný? Neprožívat nikdy žádnou bolest na duši? Odpověd na tyto otázky nejspíš nikdy nenaleznu, protože prostě dosáhnout takovéh štěstí není reálné. Tím myslím...
Pro mě rozhodně ne. Proč? Protože toho nejsem hoden. Přece jenom, špína nemá místo.
Vážně... Vážně tolik si přeju být milován.
Prosím...



Pokračování příště

Názory prosím do komentářů, zajímají mě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 29. května 2016 v 2:18 | Reagovat

Opravdové štěstí je, když aspoň dvě hodiny denně nemusíš poslouchat něčí chytré řeči. :)

2 Áďa Áďa | E-mail | Web | 31. května 2016 v 20:27 | Reagovat

Skvělé ! Moc se mi to líbilo. Nemohla jsem přestat číst. Jen bych podotkla, že v části "mezitím" jsem zezačátku nemohla přijít na to, kdo mluví v přímé řeči. Možná jsem to jen špatně pochopila.
Jinak je to opět super část. Těším se na pokračování. :-)

3 Dendy Dendy | Web | 1. června 2016 v 13:53 | Reagovat

Paráda!! Těším se na pokračování.

4 Kikča Kikča | E-mail | Web | 1. června 2016 v 20:53 | Reagovat

[2]: Byla to naše hlavní postava jejíž jméno jsem tak trošku neodhalila a mluvil s dalším člověkem - mužem :D

[3]: Děkuji :)

5 Kikča Kikča | E-mail | Web | 1. června 2016 v 20:57 | Reagovat

[2]: Jo a v polovině (Po mezitím) mluvil ten muž který se o něj stará :D a znásilnuje ho a mluví s lidma, který si ho mají vzít pod svá křídla. Neboj, vše ještě odhalím :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama