Blackness within the soul || 1. kapitola || část druhá

14. května 2016 v 20:17 | Kikča |  Blackness within the soul

Upozornění: Sex, domácí násilý, neručím za vaše zdravý, nebo zhrozené výrazy, je to gay povídka, pokud se vám to nelíbí, tak prosím zmizte z těchto stránek. Děkuji za pochopení a příjemné čtení.





1. Kapitola

část druhá


Jsi jako vánek větru,
Hlučný a občas nelítostný,
i svobodný bys dokázal býti.
Né, každý tě vidí, jako dobrou věc,
co radost dokáže přinášet,
jsi hrozba,
co záhubu jim přináší,
to si oni myslí
a ty trpíš, tiše,
jak jen to jde,
nedáváš nic najevo.

Nikdo tě nechce poznat,
protože neznají tvou pravou tvář,
ale ten vítr, který vidět není,
skrytý za problémy,
jenž neudělal.

Proč? Proč mě nenávidí?

Prochází hlučnýma ulicema. Několik pohledů se zarývají jeho směrem. Nenávistný, lhostejný, smutný, je to různé.
"Odvezeme tě." řekl muž chladným hlasem.

"Není potřeba." Oplatím mu stejným hlasem. "Máte dost svojí práce."

"Jsi šíleně tvrdohlavý, proč k sobě nikoho nepustíš." řekne ted' se žalem v hlase. "Proč jsi ke všem chladný, proč na ně házíš ty lhostejné pohledy?" rozpřáhne ruce.

"Lidem se nedá věřit, kdykoliv je k sobě pustíte, stane se to, co lze očekávat. Oklamou vás, podrazí a potom je to stejné. Cítíte smutek, chcete umřít. Vážně netoužím po lásce ani přátelství. Je to absurdní." promlouval jsem tak chladným hlasem. Hleděl na mě. Mlčel. Na tohle nešlo odpovědět.

"Tohle si myslíš?" hlesl nakonec zcela šokovaný.

S jistým rozhodnutí zamířím do jámy lvové. On tam stojí. Neví, co říct? Možná čeká jestli odpovím. Nakonec slyší zoufalý křik. "TO CHCEŠ BÝT POŘÁD SÁM?!" Ne, nechci. Jen se bojím, aby mi opět nebylo ublíženo. Odpovím si v hlavě, nahlas nic neřeknu.

Povzdechne si. Vážně se musí týhle myšlenky zbavit. Pěšky mu trvá dojít domů dlouhou dobu, jelikož se hodně loudá. Nechce tam jít. Ví moc dobře, co příjde. Slyší šeptání dvou starších babizen.

"Vidíš ho? Zase se tu toulá, prej se doma dlouho neukázal. Ten zase dostane..." šeptá jedna z nich. S přísným pohledem mě propaluje.

"Dobře mu tak, zaslouží si to. Potom, co udělali jeho rodiče, měl by..." nedořekne. První jí okřikne.

"Psst" hlesne. "Tohle je zakázaný! Nesmí se o 'tom' mluvit!"

Povzdechne si. Pořád dokola. Ticho, nemluv na něj. Je to zrůda, stejně tak jako jeho rodiče. Udělali hrozné věci, je jako oni. Nemluv o tom, je to zakázané.

Vyptával se lidí, těch, které znal více než jen z pouhého vidění. Žádná odpověd. Místo toho skončil zmlácený, zavřený v pokoji, bez jídla, třeba 3 dny.

Pokračoval v cestě. Až konečně dorazil na určené místo. Potichu odemkl. Sundal boty. Po špičkách cupital směrem do pokoje. Z Obýváku, který byl velice prostorný s krbem, velkou plazmovou telko, bílým křeslem i barem, poznamenal otrávený hlas .

"Kde jsi byl?" zavrčel. Jasná zloba v hlase.

Muž ve věku tak 40 let. Pohledný, opálená plet, hnědé kaštanové vlasy, bez jediné šediny, svaly hmatatelné, posiloval asi 3 krát týdně, běhal a žil zdravě. K tomu kaštanové oči. Výraz ve tváři většinou naštvaný. Velice výbušný muž. Nebo sarkastický a chladný.

"Venku." odpovím pouze ledově.

"Dva dny?" vyštěkne naoplátku. "Nedělej ze mě debila, s kým si šukal?" Bouhne naštvaně do stěny.

"S nikým, kromě tebe před pár dny." povzdechnu si. "Nemám náladu na hádky."

"Tak chlapeček nemá náladu?" usměje se. Popadne jej pod krkem. Přirazí ke zdi. Špitne tichounce do ouška. "Já ti dám náladu." Prudce ho otočí. Sunda jeho džíny, už tak roztrhané. Boxerky též odstraní.
Nemám cenu přít se s ním. Vím moc dobře, co by udělal, kdybych začal protestovat. Tohle je lepší než cokoliv jiného, neskončím hlady, nezmlátí mě do bezvědomí. Prostě si uleví, pak nechá mé tělo napokoji. Co na tom, že to bolí, že ho za to opravdu nenávidím. Brečím po nocích. Protože, ačkoliv si namlouvám, jak moc je tohle nechutné, tělo samo od sebe reaguje. Proč? Sakra.

Zatnu pěsti.

"Budeš mě poslouchat, chápeš to?!" vyštěkne. "Tohle je tvůj trest." pohled mi padne do jeho chtivého úsměvu. Přivřu oči. Zabodnu je do stěny. Nevnímat, přežít to.

Svůj velký penis zasune do mého nepřipraveného zadku. Bolí to, ale... Jsem zvyklý. Nevnímám to. Snažím se.
"Breč.. Pros o milost!" vydechuje mezi vzdechy. Líbí se mu to. Sadista.

Popadne mě za vlasy, mezitím přiráží. Divoce, bez lítosti. "Popros svého pána!" štěkne. Nic neřeknu. To mu nevyhovuje. Po minutě tvrdě přirazí mou hlavu proti zdi, ne tak abych omdlel. Vytáhne nůž, kterým mi dělá šrámy na těle, nechybí ani bič. No, neřvu. Nevydávám žádnou hlásku. Prostě civým do zdi. Z očí tečou horké slzy plné smutku.

"Pros!" naštve se ještě více. Přiráží. Až cítím, že vrchol bude za chvilku. Opravdu. Vystříkne do mě horké semeno. Penis prudce vytáhne ven. Bílá tekutina pomalu stéká po stehnech. Hodí mě na zem.

"Kdybys chodil domů, jak máš, nemuselo by se tohle stát. Mohl sis to užít." Slyším slova. Zarývají se do srdce. Bolí to. Psychicky.

...


Nenávidím to. Nesnáším, je za tohle všechno. Proč mě opustili. Nejsou tu pro mě. Ostatní vidí celou mou existenci, jako hmyz. Mezi prsty jími protékám. Upozornuji na sebe, no oni se smějí. Nevidí, jak doopravdy trpím. Neznají mě, ale mé rodiče a s nimi mě rovnají. Ale... Já sakra nejsem jako oni!!!

Pokračování přístě

Názory prosím do komentářů, zajímají mě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama