Dar z nebes...

28. října 2015 v 13:45 | Kikča |  Jednorázovky
Po dlouhé době, jsem dorazila s jednorázovkou.. Bohužel opět lehce depresivní..







Dar z nebes..

Je to dar,
jenž mi byl dán,
pro mě to však,
zlem zůstává..



V tichém koutě sedím a tiše přemýšlím, nad životem svým. Proč jsem tak hloupý a chyby dělám, jednu za druhou. Chci zemřít, zbavit se té zátěže, toho hrozného kamene na srdci. Nemůžu, nejde to. Ta hloupá nesmrtelnost mě dělí od světa mrtvých, od pokoje, od bezvědomí.

Podívám se na okno. Ptácí, jenž si tam poletují a užívají svobody. Jsem polomrtvý a oni živý. Jsem stínem, mezi životem a smrtí, mezi dobrem a zlem. Tvor toužící po krvy a zlu, přitom touží i po dobru. Tesáky vstyčené, na obdiv všem smrtelníkům. Oči velké a červené, vyzívají k útěku, všechny dobré, nevinné oběti. Kudy procházím, tam se mi lidé i zvířata, obloukem vyhnou. Cítí, vědí, čím opravdu jsem. Láska mne opustila a city chci zahodit. Nemůžu, nejde to.

"Proč?" Pohlédnu opět z okna na slunce, které mi neublíží. "Zasloužil jsem si to snad?" Bouchnu do stěny, ve které se objeví díra, od mé ruky. Rány se hojí, rychleji než by jste čekali. Projde mnou prudká bolest, ne fyzická ale psychycká.
Nikdy mi neodpovídá na mé otázky. Chci odpověd..

"Tohle má být dar? Tohle že je spása pro lidstvo? Tím je zachráním?" Už postavený, máchám rukama kolem sebe a křičím do nicotného ticha.

"VŠECHNO JSI ZNIČIL!"

Po tvářích mi stékají teplé slzy, které dopadají na zem. Čekám náznak, odpověd, nebo radu. Nic nepříchází a já opět klečím, hlavu skrytou v dlaních, abych neviděl. Uši chci zacpat, abych neslyšel a ztratil se do nicotného světa, plného krásnách věcí, klidně i do snů nebo fantazie. Nejde to. Nejde!

Mám zachránit svět. Jak? Tolik bolesti, tolik zrady. Smrti a krve. Ten dar je spíše zlem než dobrem. Nepomůže tomuto světu, nezachrání je, to rozhodně ne. Spoutání.


...



Kráčí níž a níž po schodech, do celi. Zavřít se. Spoutat se. "Udělej to" hlesne tichým bolestným hlasem. "A nikdy sem nechod, vymaž si vzpomínky na mne. Nikomu nic neříkej. Dokážeš to?"

"Ano. Přesto si nemyslím.." namítá čaroděj.

"Udělej co ti říkám!" ozve se nebezpečně. "Celé to tu začaruj, tak abych nemohl utéct, spoutej mě tu! Navždy! Vymaž si vzpomínky, aby na tohle místo nikdo nepříšel, to jediné chci. Žij dál.." Podá mu náhrdelník. "Tohle si vezmi, tak ti žádný tvor nedokáže ublížit." Červený amulet ve tvaru řuže a jemné modré slzy. "Ochrání tě to."

"Kde.."

"To je jedno. Nikdo ti už neublíží ani já." Hlesnu tichým hlasem. "Dělej, nebo nás najdou!"

Odchází. Smutek ve tváři vepsaný. Připoután, kouzlem silným, navždy. Už nikdy neublížím a ztrácím se v temnotě, v chladu a vlhku. Bez jediného tvora. Hlady třeba umřu...


Konec

...

Názory? Beru i kritiky.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lovkyně A. Lovkyně A. | E-mail | Web | 28. října 2015 v 13:59 | Reagovat

No ty bláho. :o
To je něco. Úplně překrásné.
V duchu se mi to úplně ukazovalo, jako film. Moc krásně napsané a vyjádřené :3
Moc hezky píšeš :) ^^

2 Kikča Kikča | E-mail | Web | 31. října 2015 v 17:57 | Reagovat

[1]: Děkuji :-).
Když mám dobrou inspiraci pak je to slušně napsané, upřímně, mě se to pořád nelíbí :-D ale pozitivní komentář vždy potěší, že? :D

3 Snapeova Snapeova | Web | 24. listopadu 2015 v 20:53 | Reagovat

Obsah jako takový je zajímavý a působil na mě sice spíš depresivně, ale pěkně. Problém ale mám s tím kolik jsem tam viděla chyb. Chtělo by to překontrolovat a opravit.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama